by
My lidé se v životě bavíme nejrůznějšími činnostmi. Prostě si vybíráme v rámci svých možností a schopností to, co nám dělá dobře, a pak se tomu věnujeme ke svému potěšení. A mně, ani už vlastně nevím proč, učarovalo už v dětství rybaření.
Dalo by se možná říci, že jsem se chtěl schovat někam k vodě, kde jsem měl pokoj od jiných lidí, ale to vlastně nebyla až tak docela pravda, protože jsem po většinu své rybářské kariéry musel jakožto neplnoletý chytat pod dozorem, takže tam se mnou v jednom kuse někdo byl. A že bych rád zabíjel a kuchal ryby, to se také nedalo říci, dokonce dlouho trvalo, než jsem si zvykl na toto ‚vraždění‘.
Takže nevím, proč jsem to dělal, ale dělal jsem to. A rád. Už jako dítě jsem měl rybářský lístek a chodil realizovat toto své uspokojení k lipenské zátoce. To víte, ze zištných důvodů se to dělat nedalo, protože ulovil-li jsem něco, šlo většinou o docela malé rybky, u nichž mě ti kolem považovali za kluka chytajícího si nástrahy na lov větších ryb. Málokdo by věřil, že ty většinou malé okounky chytám proto, aby se nakonec usmažili. Chytal jsem tedy vlastně jen pro své potěšení, bylo to mé hobby. Rád jsem vysedával někde na břehu u rákosí a pozoroval splávek, který se pohupoval po hladině.
A to vzrušení, kdy nakonec něco zaťukalo a pak to začalo táhnout onen splávek s sebou! To už jsem si představoval, co asi vytáhnu. A dneska už se jenom směji tomu, co jsem měl tehdy za dobré úlovky. Dnes už bych se s těmi malými rybkami ani s ploticemi a cejny plnými kostí nenamáhal a házel je zpátky. A pak už došel čas. A já musel ty dlouhé hodiny strávené u vody oželet. Už bych to nestíhal. Ale to neznamená, že jsem na rybařinu zanevřel. A třeba se na ni zase jednou dám. Až bude dost času. A až zbohatnu. Protože dnes už to vysedávání u vody stojí nekřesťanské peníze.
