by
Když jsem ten pár postarších dam zaregistroval, už bylo pozdě na to, abych zjistil, o co v jejich vzrušené diskusi šlo. Přišel jsem až tehdy, když už byla diskuse v plném proudu. I když to spíše než diskuse byl monolog dámy ve zjevně elegantních a drahých šatech, jíž ta druhá pouze přitakávala a jen občas také prohodila nějaké to slovo.
Elegantní dáma si právě hlasitě a emotivně stěžovala na jakýsi nešvar. A asi to bylo zásadní, když to museli slyšet všichni kolem na ulici, jak hlasitě mluvila a gestikulovala. Tohle si k ní dovolili! Chtěla, aby jí vyhověli, a oni jí přece vyhovět měli, protože je to přece jejich práce a úkol, ne-li přímo povinnost. Ale co oni? Že prý nemají momentálně kapacity, takže by se do toho mohli pustit tak za týden. A jestli jí to nestačí, bude se muset obrátit na nějakou jinou firmu, třeba tam nebudou tak vytížení.
Tohle si prý té paní dovolili říci! Takhle ji prý odbyli. A ona teď musí ten týden čekat, protože se jí nechce kontaktovat ještě nějakou jinou firmu. Když už si vybrala tuhle, tak u ní zůstane. Možná i proto, že tihle jsou nejlevnější a mají současně i skvělou pověst. Až na to zmíněné zacházení se zákazníky, tedy s onou zákaznicí.
Dáma se na onom místě zlobila ještě dlouho. A kdyby to šlo, hnala by firmu, která byla momentálně přetížená a dovolila si jí nabídnout, že vyhoví až za pár dní, třeba i před mezinárodní soud. Protože tohle se nedělá. „Paní, tohle tu nebylo ani za komunistů,“ zaznělo opakovaně.
„Tohle by se za komunistů nestalo,“ uzavřela ona paní nakonec svoji litanii. „Takhle mizerné služby u nás máme.“ A rozloučila se se svou posluchačkou a nasedla do svého mercedesu. Vydržela by sice pranýřovat situaci ještě déle, ale raději už ne. Byla totiž neděle, osm hodin večer, a ona si přece musela svým autem ještě zajet nakoupit. Nějakou tu šunku, salát, veku, kaviár, nebo rovnou hotové chlebíčky na večer. Aby měla co přikusovat u některého televizního pořadu, který si pak vybere.
A v jednom měla pravdu. Tohle by se za komunistů nestalo.
