by
Musím se přiznat, že jsme opisovala i já. Jednou jsme o tom s přítelem hodili řeč a on se přiznal k témuž. Tvrdil, že číst hovadiny stylu Čuk a Geg ho nikdo nepřinutil. Zjistila jsem, že je to vlastně kulturní barbar, protože vůbec nečetl ani „Příběh opravdového člověka“, nebo vůbec další skvosty sovětských autorů. Nedokázal se prokousat knihou „Babička“ od Boženy Němcové, a obsah prostě opsal. Přitom ležel v knihách neustále, jenže to byly knihy dobrodružné. Plné akce a napětí. To byla jeho parketa. Netuším, jaká je povinná četba v současnosti a zda ještě vůbec školy řeší něco podobného. V dnešní době je lépe umět nějaký programovací jazyk nežli si přečíst nějakou hodnotnou literaturu.
Když jsem namítla, že kniha „Timur a jeho parta“ je přece dobrodružná, odvětil, že si raději přečte po sedmé „Záhadu hlavolamu“ od pana Foglara než tu pitomost, co mu nutí ve škole. Prý to zkoušel a nedostal se dále než na desátou stranu.
Je docela zajímavé, že to, co tehdy četly děti, tedy spolužáci běžně, alespoň to tvrdili, já číst neuměla. Pohádky bratří Grimmů mne minuly naprosto, protože styl vyprávění mi neseděl a „Malý princ“ pro mne skončil zhruba na dvacáté stránce. U Alenky, která se ocitla za zrcadlem jsem se nudil a říši divů jsem také nedočetla. Považovala jsem to za snůšku vidin přiopilého autora a více jsem se tím nezabývala.
Zato „Mayday“ od Thomase Blocka jsem četla jedním dechem a nemohla přestat. Tahle literatura ovšem povinná nebyla. Stejně jako například knihy o lordovi Emsworthovi a jeho oblíbeném praseti, Císařovně z Blangdinsu. Tyto postavičky s komorníkem Jeevesem nám dal pan Wodehouse a jde o literaturu zábavnou a oddechovou. Jenže je to anglický styl, a to se pochopitelně komárům nelíbilo, takže sice jeho knihy byly v knihovnách, ale jako povinná četba sloužit nemohly. Což je ovšem škoda.
