by
Radiátory ústředního topení přinesly světu něco mimořádného v době, kdy se domy a byty vytápěly lokálními kamny. Jen si představte nosit do bytu v pátém patře bez výtahu den co den uhláky s uhlím a briketami na zádech nebo v rukách, a neustále přikládat do kamen, abyste se ohřáli alespoň v obývacím pokoji. Toto je dobře patrné ve filmu „Jen ho nechte, ať se bojí“ anebo ve filmu „Kulový blesk“. Ještě v osmdesátých letech se v Praze v některých bytech topilo lokálními kamny.
Radiátory tedy přinesly revoluční změnu, ovšem vývoj se nezastavil a lidé si chtěli ještě více přilepšit. Chtěli mít větší komfort v porovnání s radiátory, a tak začali přemýšlet nad tím, jak topit efektivněji. Zde se přímo nabízela možnost vytápět prostor podlahou, protože teplý vzduch stoupá vzhůru, a je logické, že by měla být nejteplejší vždy podlaha, aby se mohl vzduch dostatečně prohřát v celé místnosti.
U topení v podlaze ale přicházel v úvahu zásadní problém, a tím bylo betonování topných hadic. Jakmile jste je zalili betonem, a některá z nich později praskla, znamenalo to bourání betonu v kuchyni, v obýváku nebo v ložnici, a to leckdy nahánělo až husí kůži.
Tento problém však vyřešili konstruktéři a vývojáři takzvaného suchého systému podlahového vytápění, přišli na to, že když se na podlahu položí systémové desky z polystyrenu, s drážkami pro topné hadice, a překryjí se opět na sucho cemento-vláknitými deskami, bude podlahové topení zhotovené během pár hodin, a dokáže to každý alespoň trochu zručný kutil. Nikde žádný beton ani malta. Jakmile je pokládka hotová, hadice se připojí k rozdělovači a ten se propojí s topným zdrojem, a máte hotovo. Připojení rozdělovače svěříte instalatérovi, ale to ostatní zvládnete sami. Radiátory pak můžete z domu odmontovat a odvézt na šrotiště, nebo darovat někomu, kdo má o ně ještě zájem.
